Říjen 2014

Spát a spát

19. října 2014 v 17:25 | Kuroi |  RUBISH, aneb co se jinam nevlezlo
Krátká próza ve které se snažím vystihnout umění podle mého gusta :)

Schody. Jeden, druhý, třetí, spousta schodů. Každý je stejný a přitom jiný. První schod je už mnohokrát opravovaný, nejopotřebovanější ale nejdůležitější. Je samým základem a právě tady se ukáže kvalita materiálu a lidské práce. Druhý je skoro neporušený, až na malé rýhy, ale třetí má uštípnutou hranu. Podobně jako čtyřicátý pátý v prvním patře. Všechny do jednoho byly vytvořené za stejných podmínek ze stejného materiálu, ale ostatní vlivy si je přetvořili do vlastní podoby. "Skoro jako lidé." pomyslel si David, který měl tyto panelákové schody dokonale zmapované, a jeho mysl zamířila k úplně poslednímu schodu, který byl ze všech nejneporušenější a pyšnil se ve výšce dvaceti metrů jako král všech schodů pod ním. Útlý tmavovlasý muž sjel celou budovu pohledem a odhodlaně vyrazil vpřed. Buch-buch, buch-buch, buch-buch.

V kapse svých světlých džínů nahmatal klíče ke dveřím bytu ve třetím patře. Zadýchaný s pocitem toho, že udělal něco pro své zdravý, otevřel dveře a ihned jej pohltila vůně pečeného perníku a mimo jiné i velká změť zlatých psích chlupů. "Ach ano. Tady jsem doma." slastně přivřel oči a užíval si ten pocit. Pro Davida to byla jedna z nejkrásnějších chvílí dne. Byť je úspěšným a oblíbeným humanitním pomocníkem, nejcennější pro něho byl okamžik, kdy ho zavalí hřejivý pocit láskyplného domova, objeme jej jako malé děťátko a konejší. Pohladil psa, odložil si své věci, zul si boty a pocítil ženské tělo na svých zádech. "Vítej doma, miláčku." Řekl ten nejmilejší hlas, který kdy slyšel, který patřil ženě krásnější, než sám anděl. Otočil se a políbil úzké rudé rty ženy svých snů. Miloval ji. Tak strašně moc. Miloval její dobrosrdečnost, naprostou oddanost, bystrost ale také její krásné ruce, tvář, její poprsí ale i světle hnědé oči, které vždy vyzařovali nadějí. Když byl s ní, měl všechno. Patřil mu celý svět. Vzal ji do náručí a odnesl ji do postele. Dveře jejich ložnice zůstaly zabouchnuty až do samého rána. Buch-buch, buch-buch, buch-buch.

Ráno jej probudilo ostré oranžové světlo. Otevřel oči a zkameněl. Celou místnost pohltil oheň. Aniž by byl schopen slova, hmátl rukou po posteli. Jeho dlaň se dotkla saténového prostěradla, ale po své ženě ani památky. Jeho oči spočinuly na hroudě pečícího se masa, které leželo před dveřmi. Poznával ji. Kdysi krásné dlouhé vlasy se změnily na prach a v jejích očích zela prázdnota. Omámen kouřem a celou situací jen nehybně seděl a nechal si obličej olizovat plameny. Zavřel oči a zaposlouchal se do praskání a škrábání a skučení psa zpoza druhé strany dveří. Buch-buch-buch-buch-buch-buch.

Na malém náměstíčku u fontány si hrály malé děti s práskacími kuličkami. Vesele do toho poskakovaly a pokřikovaly. Naproti nim byly lavečky, kde sedělo pár mladých párů a užívali si slunné odpoledne. Ten den slunce zářilo jasněji než kdy jindy. Tuto idylickou chvíli jim kazil pouze jeden člověk. Ležel v ošuntěném kabátě a promočených kalhotách, schovaný ve stínu budovy, a v náručích objímal velkého zlatého retrievera. Párkrát sebou trhnul a poté vytřeštil oči. Pohled se mu skýtal na ozářené náměstí. Cítil chlad a jemné chlupy, které svíral v rukou. Zabořil obličej do svého psa a chtěl se vrátit zpět do snu za svou manželkou do svého bytu. Oči mu ale zastínily havraní křídla a tato čerň ho celou pohltila. V tu chvíli jeho srdce zatlouklo naposledy. Buch-buch, buch-buch, buch-buch.