Nový domov

5. února 2011 v 11:50
 Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Zdálo se mi, že madrace je tvrdá jako beton, polštář moc vysoký a vůbec všechno bylo nějak jinak.  Najednou jsem ve vedlejší místnosti zaslechla kroky. Nadechla jsem se a spolu se vzduchem jsem nasála i nějaký zvláštní pach. Voněl po levanduli. Musela tudy procházet žena. Zastavila se před dveřmi do pokoje, kde jsem právě ležela. Opatrně vzala za kliku a pomalu otevírala. Cítila jsem z ní zvláštní nadpřirozenou mocnou a důstojnou auru. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než aby byla klika rozžhavená a žena tak nemohla otevřít dveře. Nevěděla jsem co bych od ní mohla očekávat, ale přátelsky zrovna nevyzařovala. Toto všechno jsem dokázala vycítit ještě dřív, než jsem ji vůbec mohla spatřit. Najednou zakřičela a pustila kliku. Zvědavě jsem se ohlédla po dveřích, abych zjistila, že klika nějak podivně zčervenala. To už je po druhé, co dokážu něco ovládat myslí. co se to se mnou děje? 
"Okamžitě nechej zchladnout tu kliku! Ty skrčku jeden! Co si o sobě myslíš?" zaskučela. Pomocí mysli jsem tedy kliku zase naopak zmrazila. Žena začala supět a když už jsem si myslela, že to vzdala a odešla se rozrazily dveře. Ta dáma měla černé dlouhé zvlněné vlasy, bílou pleť a působila tak nějak majestátně. Nejvíc jsem se lekla jejího nasupeného obličeje. 
"Nezahrávej si se mnou!" varovala mě.
"Hm." odpověděla jsem bez zájmu. To ji ještě více rozzlobilo. 
"Nemám zrovna velkou trpělivost..." zavrčela a přistoupila ke mně. 
"No můj problém to není." odfrkla jsem si.
"Ty!!!! Nedráždi býka. Potrká tě!"
"Tak mi konečně povězte, co mi chcete paní Levandulová." ušklíbla jsem se.
"Slyšela jsem, že ti Sainy s Rubenem všechno řekli."
"Ano. To je pravda." přikývla jsem.
"Vidím, že tě to ani tak moc nepřekvapilo."
"Jsem velice přizpůsobivá bytost."
"To vidím. Už jsi si dokonce zvykla se považovat za něco víc než je jen člověk. Výborně." zatleskala jako malé dítě.
"Kde jsou vůbec ti dva?" zeptala jsem se.
"Měj ke mně trochu úctu, holčičko!" zaprskala.
"No tak fajn."
"Jak se jmenuješ?"
"Doon."
"Celé jméno!"
"Nekřičte po mně!" zavrčela jsem. Žena ztuhla a zkoumavě se na mě zadívala.
"Ukaž jazyk." přikázala mi. Já se na ni jen zkoumavě podívala.
"No tak," naléhala. Poslechla jsem ji. V tu chvíli se jí její oči zvětšili a vypadali jako dva tenisové míčky. 
"Co se děje?"
"Ty!" ukázala na mě "jmenuješ se Raqelová, viď?" zeptala se zaraženě.
"Ano. Jak to víte?" na to už mi neodpověděla a během sekundy vyběhla z místnosti.
Co to mělo sakra znamenat? Už se mi tu nechtělo jen tak ležet. Bude lepší se tu porozhlédnout. Vyšla jsem z pokoje a ocitla jsem se na dlouhé chladné chodbě. Vypadalo to tu, jako ve staré nepoužívané nemocnici. Po deseti minutách jsem se konečně dostala ven. Všude kolem mě byl les. Neváhala jsem a šla pryč. Šla jsem lesem dobré půl hodiny a konečně uviděla nějaké domy. Všechny byly majestátné stejně jako ta černá dáma, co za mnou dnes ráno přišla do pokoje.  Bloudila jsem ulicemi. Bylo hned poznat, že tu není žádný systém. Bylo to tu opravdu jiné než na Zemi. Obloha nabývala zářivě bílé až nažloutlé barvy s jemným odstínem modré. Nikde ani mráček. Auta tu také nejezdily. Najednou jsem uslyšela známý hlas.
"Chyťte ji!" zakřičela žena a ihned se ke mně přiřítily stráže, nebo co to bylo zač. Zvědaví dlaci překvapeně koukali z oken. Bylo mi jasné, že si myslí, že jsem člověk. Umím si představit, že by tady žádného člověka nesnesli. Stráže mě vzaly až příliš silně za paže. Lekla jsem se a najednou mnou projela vlna energie. Trhla jsem rukama, až stráže odletěly dobrých pár metrů. Žena se na mě nevěřícně dívala a pak se jen ušklíbla a pokynula, ať jdu k ní. Šla jsem. Nestála jsem o problémy. Zezadu ke mně běželi stráže se sekerami. Prudce jsem se otočila a bouchla jsem oba do hrudi dřív, než stačili seknout. Vyděšeně hekly a skácely se na zem.
"Půjdu sama." zavrčela jsem a šla dál. Čím jsem se víc blížila, tím víc mě v nose dráždila ostrá vůně levandule. 
"Půjdeš se mnou." rozkázala a rozešla se směrem do centra města, nebo vesnice nebo co to bylo zač. Nečekala na můj souhlas. Prostě šla. Nesnášela jsem, když se mnou zachází někdo jako s robotem. Vždycky mě to dokázalo nehorázně naštvat. Černá dáma, jak jsem se jí rozhodla říkat, jakoby vycítila rozzuřenou auru a zvědavě se na mě otočila.
"Jdeš?" zeptala se. Tentokrát to znělo spíše jako prosba. Potěšilo mě to a tak jsem se vydala za ní. Zanedlouho jsme dorazily před ten nejhonosnější dům, jaký jsem kdy viděla. Člověk, který tu bydlel, musel být opravdu hodně bohatý. Černá dáma odněkud vzala klíče a odemkla jimi až přehnaně zdobené dveře. Teda spíše vrata. Objevily jsme se na chodbě. Dáma stoupala po schodech až to třetího patra a já chodila pořád za ní, jako nějaký poslušný pejsek. Konečně jsme dorazily tam, kam chtěla. 
"Pane," uklonila se nějakému muži, strčila mě do pokoje a odešla. Chvíli jsme na sebe zvědavě koukali. Muž seděl za stolem, na kterém měl obrovskou hromadu spisů. Nebyl ani mladý, ani starý. Mohl mít tak 30 let. Maximálně 35. Stoupl si a díky jeho přilehlému tílku jsem si všimla vyrýsovaných svalů. Mohl měřit tak metr osmdesát. Jeho aura byla plná elánu, pozitivní energie a možná dokonce i hyperaktivity, avšak se na něm jevily známky smutku, vyčerpání a starostí. Neměla jsem tušení kdo to je, ale zdálo se mi, jako bych ho znala celý život. Přistoupil ke mně houpavým krokem. Změřil si mě pohledem a pak mě objal tak silně, že jsem nemohla skoro dýchat. "Doon." zašeptal mé jméno. Odtáhl jsem se o něj a se zkrabatělým obočím jsem se ho zeptala : "Kdo jste?"
"Ach... tvůj otec, Doon." v tu chvíli jsem myslela, že mě někdo opařil horkou vodou.
"C-cože?"
"Vím, je to neuvěřitelné."
"A kolik vám proboha je?" zeptala jsem se se zděšením v hlase. Teprve potom jsem se za tenhle tón začala stydět. Můj "otec" se ale jen pousmál.
"Jsi celá po matce. Přirozeně krásná, prostořeká, ale umíš se bránit, jak jsem slyšel. A tvrdohlavá taky."
"Ale... vždyť vám nemůže být více než 35 let."
"Máš pravdu. Je mi 32."
"Co?! Takže jsi mě měl ve svých 16ti letech?!" zeptala jsem se nevěřícně.
"Ano."
"A kolik měla moje matka?"
"No když otěhotněla tak 15 a když tě porodila tak měla 16." uculil se. 
"Ach můj bože." hlesla jsem a sedla si na zem.
"Neseď tady na zemi." zamračil se. A sakra. Už se u něj projevují otcovské city. Pomyslela jsem si.
"Myslím, že bych stát nevydržela."
"Vím, že je to divný pocit."
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Kazemi Raqel."
"A kde je moje matka?" zeptala jsem se a Kazemimu se v očích objevil smutek a utrpení. Nejradši bych si naliskala.
"Tvoje matka," odmlčel se "před měsícem zemřela."
"A....jak zemřela?"
"Zabil ji upír." slovo upír vyplivl z úst. V tu chvíli mi tělem projela vlna energie, jako když mě čapli za ruce ti strážci. Pocítila jsem takovou nenávist vůči upírům, že jsem se skoro přestala ovládat.
"Za to zaplatí." zavrčela jsem.
"Doon?" zeptal se mě Kazemi zvědavě "T-ty jsi vlkodlak?"
"Nejspíš."
"Takže jsi to zdědila po mně! Výborně!" zavýskal jako malé dítě.
"A moje matka nebyla vlkodlak?"
"Ne. Adriana byla upír. Ale neobyčejný. Byla něco jako Ruben. Nenáviděla upíry za co, co dělají a tak se přidala na naši stranu. Snad jen díky tomu, že její pra pra pra babička byla jelenodlak."
"Jelenodlak? To zní směšně."
"No ale jelenodlak je takový malý rebel. Nevydrží na jednom místě a pořád putuje po světě za lepším. Tak se tvá matka dostala sem. Dokonce začala chodit do školy Espesyal."
"Tam jsem začala chodit také."
"Ovšem že ano. Jinak by ses tu neocitla. Je to jediná škola, kde mohou studovat dlaci a také jediná brána mezi Zemí a Saizenem."
"Mám dotaz. Saizen se jmenuje celá planeta?"
"Ne. Jen naše území. Upíři zabírají Belyí Stranu a démoni Vermelho."
"To jsou zvláštní názvy."
"No Belyí Strana je rusky a znamená to Bílá Země a Vermelho je portugalsky a je to název pro rudou barvu."
"A Saizen?"
"Saizen je japonsky. Znamená to: zvláštní."
"Jiní a zvláštní." usmála jsem se.
"Přesně tak." usmál se na mě Kazemi.
"Musím ti říkat otče?"
"Ne. Říkej mi klidně Kazemi."
"Tak fajn."
"Jo a ještě odedneška bydlíš tady."
"Fakt? Páni!" vydechla jsem úžasem.
"Jo. Můžeš si nechat čtvrtý patro. Teda spíš takové podkroví."
"Celé patro?"
"Jasně." uculil se a já vyběhla z místnosti po schodech nahoru. Bylo to tu překrásné. Tady se mi bude opravdu dobře bydlet. 
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama