Špatně mířená rána

26. ledna 2011 v 15:59
Krev ve mně začala vřít. Jak se ten hajzl opovažuje se k němu přiblížit?
"Ty se se mnou nebavíš, miláčku?" proč se mi zdá, že slovo "miláčku" řekl hlasitěji než to ostatní. Doslova jsem se třepal, jak jsem se snažil nevrhnout se na Matyáše a nezpřerazit mu hnáty. Myslím, že to na mě poznali i kluci. "Dane, klid. Uklidni se." Snažil se mě uklidnit Tim, ale nepomáhalo to. Byl jsem totálně mimo. Vnímal jsem jenom vztek a divné bodání u srdce. Dokonce i Bastr, který nedává své pocity najevo, si skousl ret. Věděl, že nejsem žádné párátko a můj protivník (pokud to nebude nějaký Rambo) dostane vždycky na prdel. A ještě ke všemu když mě tak provokuje.
Celá situace vypadala velmi zajímavě. Já jsem se chystal skočit Matyášovi po krku, Matyáš objímal Louieho, Louie těkal očima a srdce mu bušilo tak silně, že se mi zdálo, že ho snad slyším. Tim mě uklidňoval a snažil se mě držet na uzdě, Benjamin nás napjatě sledoval a pořád opakoval, že to nedopadne dobře. Bastr objímal Benjiho a sledoval, jak se celá situace vyřeší. Nakonec ke mně přišel a chytl mě za paži. "Deny, vždyť mu je teprve dvacet. Nemůžeš zabít tak mladého člověka." Řekl šeptem. Hned na to Matyáš Louiemu věnoval hluboký polibek. Ušklíbl jsem se. "Máš pravdu," bylo znát, jak si všichni oddychli. "nemůžu zabít tak mladého člověka, ale bestie se mají zabít mladé, jinak napáchají mnohem větší škodu!" vyvlékl jsem se Sebastianovi a zaútočil na Matyáše. Ten však šikovně uhnul a já omylem trefil Louieho. "Ne!" zakřičel jsem a chytil ho ještě dřív, než stačil spadnout na zem.
"Ty budeš pořád stejný, Deny." Vydechl Louie a začal plivat krev.
"Ty hajzle!" zakřičel za mnou někdo. Byl to Matyáš. Bylo mi jedno, co mi udělá. Zasloužím si to. Najednou jsem dostal herdu do zad a klesl na kolena. Louie se už trochu vzpamatoval, zatím co jsem nad ním klečel.
"To je poprvé, co vidím v tvých očích strach, smutek a žal zároveň." Pohladil mě po tváři.
"Promiň mi to. Miluji tě. Nechtěl jsem." Chrlil jsem ze sebe omluvy. Najednou mě od něj někdo odstrčil. "Už se k méďovi nikdy nepřibližuj, slyšíš?!" křičel mi do obličeje Matyáš. Ten hajzl! Kdyby neuhnul, nic by se Louiemu nestalo!
"Ty hajzle." Odplivl jsem si. Matyáš mi věnoval zaražený pohled a pak se svalil na zem.
"Za to budeš pykat." Řekl mi a vratkými kroky se od nás vzdálil. Co mám teď dělat? První kdo se z toho vzpamatoval, byl Tim. Popadl opatrně Louieho. Když nesouhlasně zasténal bolestí, nechal ho ležet a zavolal sanitku. Za chvíli přijela a odvezla jej. Stál jsem na cestě a díval se jak odjíždí. Už dávno zmizela za zatáčkou, ale já stále stál a díval se před sebe. Odtrhl jsem pohled až tehdy, kdy mi začala být podivná zima. Cukl jsem sebou a rozhlédl se kolem sebe. Byl večer. Možná tak okolo půl osmé hodiny určitě. Vešel jsem do našeho domu. Najednou to všude ztichlo. Nikdy jsem nechtěl, aby přede mnou zrovna oni tajili každou maličkost, ale teď mi to bylo jedno. Vlastně, všechno mi bylo jedno. Vždyť se Louiemu nebudu moct podívat ani do očí!
"Dane!" křikl na mě Tim ostře. Obrátil jsem se, abych spatřil jeho šokující výraz. "Pojď sem." Ukázal na místo vedle sebe na sedačce. Čekal jsem kázání. Ano Tim si někdy hrál na mou matku. Byl z nás asi nejrozumnější, ale "vůdce smečky" jsem byl vždycky já. Ten nejsilnější. Dneska jsem ale odhalil své slabé stránky. Ale najednou mě objal a tiskl k sobě jako ještě nikdy před tím.
"Jednal jsi správně. Kdybych byl stejně silný jako ty, udělal bych totéž." Řekl a pustil mě. Šokovaně jsem se na něj podíval.
"To že jsem tě objal, ještě nemění mou sexuální orientaci." Začal ze sebe rychle chrlit. Pousmál jsem se. "Díky Time."
"Není zač. Víš, na něco ses nás v autě ptal. A až teď jsme dostali odvahu ti to říct," pozvedl jsem obočí "jo fajn! Prokoukl jsi nás! Je to pro to protože bys nám teď v tomhle stavu nemohl nic udělat." A to už jsem nevydržel a musel se začít smát.
"Ach můj bože! Vy si vážně myslíte, že bych někomu z nás někdy něco provedl? Možná kdyby do mě někdo pořád ryl a nedal si pokoj tak to byl ho pleštil, ale jinak ne. Nejsem hajzl."
"Jasně." Prohlásil ironicky Paul.
"Co? Máš nějaký důkaz proti mým slovům?"
"Jo! Eh…teda vlastně ne." Sklopil hlavu.
"Když se na d tím zamyslí, tak máš vlastně pravdu." Uznal Tim.
"Víš, chtěl bych ti něco o Louiem říct. Vždycky jsme byli takoví nejlepší kamarádi a on mi o tobě toho hodně povídal. Nikdy proti tobě neřekl jedinou lež a miloval tě z celého srdce. Nejvíc se ale bál tvé fyzické síly. Říkal, že jestli mu někdy ublížíš, nikdy ti to neodpustí a bude tě nenávidět." Rozvykládal se Paul a já na něj hleděl s otevřenou pusou. Pak jsem jen cítil, jak mi po tváři stéká slza.
"To jsi mi teda pomohl." Řekl jsem a už jsem se chystal odejít, když mě Paul zastavil.
"Promiň mi to. Promiň mi, jak jsem se k tobě choval. Jsem idiot. Vážně se omlouvám. Křivdil jsem ti."
"Jo."
"Co jo?"
"Jsi vážně idiot." Vzal jsem mu hlavu po paži a udělal mu kokosáka.
"Jo super! Dobrý přestaň." Zkoušel se vymanit z mého sevření. Pustil jsem ho a šel jsem si udělat něco k jídlu. Zazvonil telefon. Tim ho zvedl. Chvíli přikyvoval a potom poděkoval a zavěsil, ale to už jsem jedl vynikající polévku. "Volali z nemocnice." Řekl Tim a mě zaskočily nudle. Hýkal jsem, kýchal, kašlal, až jsem ji nakonec vyplivl. Chybělo málo a vyletěla by mi nosem. " A co říkali?"
"Má zlomený nos a ještě žebro." Řekl a já se v duchu proklínal. Jenom Bastr se začal smát.
"Je na tom něco směšnýho?!" zeptal jsem se výhružným tónem.
"Ne jen ten Matyáš je na tom podstatně hůř."
"C..co? Co je s ním?"
"Zlomil jsi mu čtyři žebra a ta mu protrhly ledviny. Není jisté, jestli přežije. Přece jenom…" nestačil to ani dopovědět a já mu skočil do řeči "Ledviny jsou takové filtry našeho těla." Mrkl jsem na Bastra. Ten jen přikývl. "Já zapomněl, že máš vystudovanou veterinu."
 


Komentáře

1 Monte Monte | Web | 26. ledna 2011 v 16:03 | Reagovat

hmmm..zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama