Shubadakka: Důvod proč žít

22. ledna 2011 v 11:41
Zrovna jsem šel z pohřbu svého otce. Nevím proč, ale řekl jsem, si že bych se mohl stavit za Lusianem. Je něco jako můj nejlepší přítel. Fajn uznávám, že není zvykem mít se svým nejlepším kamarádem sex pokaždé, co ho uvidím, ale jsem muž. Dobře. Uznávám ještě jednou, je to ubohá výmluva. Mám ho prostě rád. Musím se mu omluvit, že jsem za ním už téměř dva měsíce nebyl. Jen doufám, že bude doma. Zkusím dveře. Je zamčeno.
"Hledáte Lusiana?" trhl jsem sebou. Otočil jsem se a spatřil hrbatou starou dámu. Stačí jen otrávené jablko a vypadala by jako Sněhurčina macecha.
"Ano. Víte kde ho najdu?"
"Víte, právě mu zavraždili dvě jeho nejlepší kamarádky. Vlastně ony byly jediné, se kterými se Lusian bavil. Vás jsem s ním vůbec neviděla."
"Jste snad jeho matka?" zeptal jsem se ironicky. Tyto babky klepetnice dobře znám.
"Dalo by se to tak říct."
"Oh, tak to se omlouvám. Nevěděl jsem, že má Lu matku."
"Taky jsem vám říkala, že nejsem úplně tak jeho matka. Musíš poslouchat. Nicméně, mám o něj trochu obavy. Celé dva měsíce tu chodil jako tělo bez duše a teď když jeho přítelkyně napadl sériový vrah…" odmlčela se.
"A kde je teda teď?"
"Včera se zavřel doma a neviděla jsem ho vycházet."
"To ne!" zděsil jsem se.
"Počkeje tady."
"Co?"
"Vydržte kruciš." Řekla ještě bábina a zašla do domu. Otevřelo se okno a z něj vykoukla ven vrásčitá ruka. "Tady jsou klíče od jeho domu." Podala mi je.
"Vy jste anděl." Prohlásil jsem "Děkuji vám."
"Není zač." usmála se a zavřela okno. Na nic jsem nečekal. Vběhl jsem do jeho domu. Všude bylo prázdno. Na stole se povalovalo pár fotografií a na pohovce milion posmrkaných kapesníčků. Jako holka. Nevěděl jsem, co to jsou za fotky. Vzal jsem si je a začal prohlížet. Nejprve jsem nic nedokázal rozeznat, ale pak mi tom došlo. Fuj! Chtělo se mi zvracet. Honem jsem běžel do koupelny a tam mě čekalo nemilé překvapení.
"Lu! To ne! Lusiane! Zlatíčko! Probuď se!" Zkoušel jsem mu nahmatat tep. Skoro to nešlo byl hrozně slabý a skoro ani nedýchal. Ihned jsem zavolal sanitku. Snažil jsem se nějak zastavit krvácení. Nešlo to. Byl to moc hluboký řez. Myslím, že si přeřízl i šlachu.
"Ty můj malý blázínku." Pohladil jsem ho po tváři. Za chvilku přijela sanitka, naložila ho a odvezla do nemocnice.

V uších mi zazní nesnesitelné pravidelné pípání. Dělá mi to zle. P%řipomíná mi to nemocnici. Dokonce i ten chlad. Jsem unavený. Snažím se otevřít oči, ale ..nejde to! Nemůžu otevřít oči! Začal jsem panikařit s cukat sebou. V ruce se mi ozvala ostrá bolest a pak na mě pomluvil hlas, který mě dokázal nějakým způsobem uklidnit.
"Lu! Tichoučko. Už je všechno v pořádku." Pohladila mě něčí ruka po tváři. Nevím z kama, ale ten hlas mi připadá povědomí. Zní jako…jako Adrian. Ale Adrian je mrtví.
"Nemůžu otevřít oči." Zašeptal jsem skoro neslyšně suchými rty. Mám žízeň.
"To nevadí. Chvilku lež v klidu. Nabiješ síly a pak se ti to povede."
A tak jsem poslechl uklidnil jsem se a usnul jsem. Po chvíli jsem se zase probudil. Otevřel jsem oči a hned je zase zavřel. Nepříjemně ostré světlo mi dělalo špatně. Pomalinku jsem je zase otevíral a spatřil Adriana. Cože? Adriana?!
"Tak jsi se konečně probral." Usmál se na mě a políbil mě
"Ty… ty jsi přece mrtví!" zašeptal jsem. Hlasitěji to nešlo a kdyby jo, tak by sem tu křičel o sto šest.
"Cože? Já nejsem mrtví. Jak jsi na to přišel?" zeptal se s úsměvem.
"To mi říkala ta servírka."
"aha. Ona myslela mého otce, víš zlatíčko?" pohladil jsem ho po tváři a po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji setřel a objal ho.


"Vypadáš dost vyčerpaně. Běž domů." Řekl jsem. Ne, že bych ho chtěl odhánět, ale vypadá fakt dost hrozně. Nejdřív jsem si myslel, že se slavil Mikuláš a on dělal čerta, ale pak mi došlo, že to jsou jen kruhy pod očima.
"Chci být tady. S tebou."
"Ne!" řekl jsem důrazně. Teda ... nejdůrazněji co to šlo. "Jdi domů. Já to tady přežiju." Přikázal jsem mu. Se sklopenou hlavou mi dal polibek na čelo a odešel.
Teprve teď mi došlo, že ho bezmezně miluji.
Když jsem se dozvěděl o vraždě Leslie a Moly, hledal jsem důvod proč žít. A až teď mi to došlo. Je to moje největší láska - Adrian. On je ten důvod proč žít.
 


Komentáře

1 Mika Mika | Web | 22. ledna 2011 v 13:01 | Reagovat

parádní díl :-D , musím říct, z tebe se ale stává romantik xD ;)

2 Kuroi Kuroi | Web | 22. ledna 2011 v 13:58 | Reagovat

no vidiš kam sem to až dopracovala   :-D :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama