Příchod

21. ledna 2011 v 14:56
Stála jsem před budovou střední školy a v hlavě si mi honily matčiny poznámky a varování.
"Jestli bude s tebou zase nějaký problém, tak tady končíš! Vystěhuješ se z našeho domu, najdeš si práci a budeš makat! Myslíš si že život je jen sladká pohádka a že si můžeš dělat co chceš?! Tak to teda ne! Uvědom si konečně, co děláš!"
Tohle je má poslední šance, to mi bylo až nad míru jasné. Dvacátá škola za půl roku. Myslím, že mám osobní rekord. Byla to honosná starobylá budova a hrdě nesla název: Akademie Espesyal. Pousmála jsem se a vstoupila na pozemek školy. Ani nevím proč, ale oddychla jsem si. Jako kdybych čekala, když vkročím do areálu této školy, exploduje! Ach můj bože! Začíná mi z toho hrabat. Musím uznat, že se tu cítím dobře. Moc dobře. Na této akademii je něco zvláštního. A určitě to není tím, že se na budovu školy nemůže dostat jediný sluneční paprsek skrz mohutné listnaté stromy. Dokonce uprostřed zahrady byly vysázené rudé růže. Na nově natřených lavičkách seděly dívky v minisukních. V kabelkách měli čivavy a právě probírali kluky. Teda aspoň myslím. Na druhém konci zahrady seděli kluci, a probírali sporty. Konečně jsem přišla před dveře školy. Uvnitř bylo temno. Na chodbách svítilo pár slabých lampiček. Toto místo bylo opravdu divné, ale líbilo se mi tu. Šla jsem prostornou chodbou akademie a vychutnávala si ten pocit být konečně sama a v bezpečí. Jako kdyby mě tato budova vzala pod ochranná křídla. Došla jsem až do prvního patra, když jsem zaslechla dva hlasy. Ozývali se zrovna z místnosti biologie, jak je na dveřích psáno. Zastavila jsem se a poslouchala jejich rozhovor. Byl tam nějaký chlapec s dívkou.
"Slyšela jsem, že včera zmizelo další dítě." řekla holka.
"Jo. Taky jsem se o tom  dozvěděl. Prý ji našli rozčtvrcenou v rybníce."
"Ano. Asi už vím, kdo skončí stejně jako to nebohé dítě." řekla dívka. Tak tohle mě opravdu hodně zajímá. Pokud zůstanu tiše, můžu se dozvědět víc.
"Myslíš tu holku, co poslouchá za dveřmi?" zeptal se kluk.
"Beztak." zasmála se. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Dveře se otevřely a já spatřila ty dva. 
Usmívali se na mě jako andílci a vtáhli mě do dveří.
"Ty jsi tu nová co?" zeptal se mě kluk.
"J-jo." pípla jsem.
"Škoda, že se jsi se neviděla. Ten tvůj výraz si budu nadosmrti pamatovat." smála se ta holka. Najednou se v celé škole rozsvítily světla a já si je mohla konečně prohlédnout. Dívka měla krátké vlasy černé barvy. Nosila čočky. Ale ne dioptrické. Takové ty s různými vzory. Včera jsem na ně na internetu narazila. Jedny pěkné jsem si dokonce i vybrala a objednala, ale neskutečně mě štvalo to, že to byly zrovna ty, co měla ona dívka na sobě. Kočičí oči. Měla pěknou hubenou postavu, dlouhé svalnaté nohy a značkové přiléhavé oblečení. Rozhodně nespatřila k těm husičkám, co seděli před školou, ani k těm vlezdoprdelkám, co jim klečely u nohou. Konečně někdo normální. Kluk měl zase blonďaté vlasy, hnědé oči a zářivý úsměv možná pro to, že měl krásně bílé zuby jako Lee z Naruta. Až na to, že Lee nemá tak výrazné špičáky. No co co. Sestra to anime zbožňuje. Byl krásný. Ďábelsky krásný. Byl také oblečený do značkového oblečení.
"Hm… ostatní se už uráčili dojít ze zahrady." pronesla ironicky dívka.
"Jejda. My jsme se vůbec nepředstavili. Já jsem Ruben a tohle je Sainy."
"To jsou zvláštní jména."
"No jo. Ostatní na to také narážejí. Já jsem Švéd a Sainy je Finka."
"Aha. No já jsem Doon Raqelová a nevím přesně, odkud pocházím." pousmála jsem se. 
"T-ty j-jsi.." ani to nestačili dopovědět a už se otevřely dveře a napochodovalo do nich dalších 22 žáků a s nimi se ozvalo ohlušující zvonění. Všichni usedli do lavic, jen já jsem nevěděla, kam si mám sednout. Do třídy vešel učitel a něčí ruka mě stáhla na židličku. Byla to Sainy. "Máme přece lavice pro tři ne?" pousmála se. Vyučování bylo nudné. Jako na každých školách. Normálně bych se sbalila a šla pryč, ale něco mě tady drželo...tedy pokud nepočítám Sainy, která se dívala na mobilu na horor. Nějak jsem to přežít už musela. Dnes jsme měli výjimečně jen pět vyučovacích hodin. Díky bohu! 
"Doon. chtěli bychom ti něco ukázat." řekl Ruben, když jsme šli směrem ke dveřím od školy. "Víš, chtěli bychom tě..." víc jsem neslyšela. Až moc jsem se soustředila na bolest v očích. Tak Kdo by řekl, že slunce dokáže vydávat tak oslnivé světlo. Zvláštní, ještě nikdy se mi nic podobného nestalo.
"Ááááááá!" klekla jsem si na kolena a držela se za oči. Bylo to, jako by vám někdo do oka píchl jehlu a zajížděl čím dál tím víc. Stručně řečeno, jako by vám někdo pitval oko.
"Doon" křikla Sainy, ale já ji od sebe odstrčila. Pomalu jsem otevírala oči, aby si zvykli na sluneční světlo. Už to tak moc nebolelo.
"D-Doon!" podíval se na mě se strachem Ruben. Teprve pak jsem si všimla, že jsem Sainy odhodila dobrých dvacet metrů. Ale co bylo na tom nejvíc zvláštní, vyhodila jsem ji na strom. 
"Doon ovládej se trochu!" křikla na mě s předstíranou naštvaností a jako opice slezla ze stromu. "Promiň. Já...moc se ti omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo." omlouvala jsem se. Co se to se mnou děje? Chovám se jako srab! Ne to není ono. Chovám se divně. Tohle slovo mě pronásleduje už hodně dlouho. Ale ta síla! To pálení v očích! Něco se se mnou děje. A já chci vědět co! Sainy už přiběhla a vydali jsme se domů. Najednou se mi podlomily kolena a já spadla do něčích rukou a pomalu se ponořovala do nekonečné tmy.
 


Komentáře

1 Kami - SB - Kami - SB - | Web | 21. ledna 2011 v 16:50 | Reagovat

to bylo dost dobrý :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama