Prosinec 2010

Řetězák

7. prosince 2010 v 16:25 RUBISH, aneb co se jinam nevlezlo
Nudím se a tak sem u našeho Sbčka Keiko našla řetězák....

Bujiho minulost

5. prosince 2010 v 16:17
"Raily?" budila Judita svého bratra.
"Huh? Judi?"
"Kdo to je tam v koupelně?" zeptala se šeptem
"To je Buji. můj manžel."
"Cože? Ty jsi s ním spal?!"
"JO."
"Ale ten se mi zrovna tak líbil. Že ty musíš dostat toho nejhezčího."
"Taky po mě vyjel hajzlik jeden."
"Aha. Tak to má divnej vkus. Hned jsi mi ho zprotivila." rýpla si a hned na ti na jejím obličeji přistál polštář.
"Běž si radši malovat obličej na ksicht obludo!" zakřičel za ní. Mezi dveřmi se proplížila vedle Bujiho, který si to právě štrádoval z koupelny.
"Kdopak to je?" zaterasil Juditě cestu svým mužným tělem Buji tak, aby do něj narazila.
"ÁÁÁ! Nemáš trochu úcty? Teď jsem celá mokrá! A drž si porádně ten ručník, protože nemíním aby jsem oslepla." odsunula ho a protáhla se. Buji se bez sebemenšího pohnutí za ní mlčky s úsměvem díval.
"Kdo to je?"
"To je moje sestra."
"Jo? Jak se jmenuje?"
"Judita."
"Judita? Néé! neříkej to sprostý slovo!"
"Co? Jaký?"
"No to na J."
"Jako judita?"
"JO! Která pusa to slovo řekla!" plácl Railyho jemně po tváři. Ten se jen zašklebil a šel se oblíct.

"Raily?! Buji?! Jste tu?" zaptala se Judita když otevírala dveře. Pak se ozval výkřik a Raily se konečně vymanil z Bujiho obětí.
"Co je?!" zeptal se Buji podrážděně.
"Já jsem ti říkala, že si ten ručník nemáš sundávat! Na to by jsi měl mít zbrojní pas!" zavýskla a utekla dřív, než ji mohl strefit polštář. Klusala dolů po schodech a cestou volala, že už je oběd.
"To už je dvanáct hodin?" zaptal se zvědavě Raily.
"Asi jo no." povzdychl si.
"Ale stejně bych si dal k obědu tebe." zašeptal svůdně Raily.
"A je v tom nějaký problém?"
"Jo." kývl hlavou ke dveřím, kde stála malá blonďatá holčička až nebezpečně pěkná. Byla to Brigitka. Taková malá holčička, ve které se skrývá sám ďábel. Civěla na ně s otevřenou pusou a v ruce se jí roztíkal kopeček zmrzliny, který po chvíli spadl. Začala natahovat moldánky.
"Ale broučku, neplakej. Já ti koupím novou." skoušel ji utěšit Buji.
"Tati!!!! Ten slizkej bastard mě chtěl znásilnit!!!!" začala pištět a utíkat.
"C..co?" vyhrkl zděšeně.
"Z ní si nic nedělej. Ona je vždycky taková."
"Tu nemám rád! Žádný kamarádění nebude." začal kňourat až se musel Raily smát.
"Ty jsi vážně číslo. Víš to?"
"JSi první člověk, který mě kdy za co pochválil." pousmál se a přitiskl se k němu.
"Jsi zvláštní člověk."
"Jak to myslíš?"
"No, nechápu jak zrovna člověk s takovýmhle charakterem se mohl stát otrokem."
"To je složité."
"Jak to myslíš?"
"Nech to plavat."
"Ne! Žádný plavání, ale topení."
"Co?"
"Hraju si se slovíčkama."
"Ty si blbej." Žduchl Railyho až spadl na postel. Buji neodolal a začal se po něm něžně sápat.
"Ne! Musíme se jít najíst."
"Ouky douky tak jdeme."
"Ok." vyrazil jako první ze dveří a už si to hnal po  schodech div neupadl. Doběhl k židli a zbrkle si na ni sedl. Teda pokusil se, když mu ji Judita odsunula.
"Takový zločin proti rodinnému soužití..." zamlaskal Buji a pomalu ale jistě scházek schody. Railyův táta se při pohledu na něj trochu zamračil, ale když viděl, jak to Raily spaluje pohledem, přestal. Buji se ujistil, že je Judita dost daleko od toho, aby mu mohla posunout židli a opatrně se na ni posadil. "Jaůůůůů!" vyjekl bolestí a vytrhl si ze zadku připínáček. Hned vedle se na něj ďábelsky usmála Brigitka. Když viděla jeho zlostný pohled, začala plakat.
"Tati! Tatínku!! Já se ho bojím! On je zlý." fňukala a vrhla se otci do náruče.
"Neboj Brig. Kdyby mohlo být po mém, on i Raily by byli už dávno někde pryč."
"Jak to myslíš?" zeptala se ho šokovaně Judita.
"Nebudeme si kazit večeři." vyřkl záminku a dal do prostřed stolu mísu plnou polévky.
"Jestli vám tu něco vadí, klidně to řekněte a my se budeme snažit přizpůsobit." navrhl Buji a začal srkat polévku. Když viděl zděšený výraz Otce a Brigitky a rozesmátý výraz svého manžela a Judity, udiveně se na ně podíval.
"Co je?"
"Tati to je čuník." zakníkla holčina a Judita se smíchy válela pod stolem.
"Lásko... ty vůbec nemáš zásady stolování."
"NO jo ale jak bych to mohl tušit když jsem byl dva roky svého života otrok? Vždyť ani nevím, co jsem provedl!"
"Nesrká se!"
"Aha. Pardon." uculil se a jedl dál.
"No jde o to, že Raily zradil naši rodinu. Svatba s otrokem je to nejhorší, co mohl udělat. Buji.. snaž se mi prosím jen porozumět, ale upřímě, kdyby jsi nebyl můj zeť, letěl bys komínem."
"Omlouvám se vám za vzniklé problémy pane Laurine." omluvil se politicky Buji a dál už nic nevnímal. Když dojedl, odnesl talíř do myčky a mlčky odešel nahoru do koupelny. Otevřel dveře, sedl si na betonový schodek (o který si už mimochodem aspoň třikrát mále rozbil hlavu když uklouzl na kachličkách) a složil hlavu do dlaní, kde se mu honilo nespočet myšlenek. Nevnímal čas a ani okolí a tak si ani nevšiml, že dovnitř vešla Judita a ještě než rožla, začala se svlékat.
"ÁÁÁ!"
"Huh? áá! Judi.. myslím že ti nedošlo že... UŽ JSEM SKORO ŽENATÝ!!" zakřičel šokovaně a radši se klidil, když viděl, jak jí rudne obličej vzteky.
"Huh? Buji... nešla tam náhodou peřed chvilkou sestra?" zeptal se ho ve dveřích koupelny Rayly. Ještě než mu stačil odpovědět, ženská ruka ho vráhla znovu do místnosti a zabouchla Railymu před nosem dveře. Ten se jen nasupil a odkráčel do pokoje.
"Tak hele ty šmíráku... to cos viděl.."
"Mi málem vypálilo oči," nenechal ji domluvit "i když.. ty tvoje nejsou k zahození." řekl a pomalu se utápěl v jejích bronzově zbarvených duhovkách.
"Neříkal jsi náhodou, že už jsi skoro ženatý?" zaptala se vyčítavě.
"eh.. jo no. Vlastně ano. Omlouvám se."
"Ach... Rayly měl vážně štěstí že našel zrovna tebe."
"No já už radši půjdu."provlekl se pod jejímy pažemi a zapadl do pokoje, který měl společně s Railym. Zarazil se.
"Huh? Proč mám své věci  na jedné polovině a ty na druhé?"
"Nemíním ztrácet čas s takovým prasákem, jak jsi ty."
"Cože? Aha! To jak sem byl s Juditkou v koupelně..." přerušil ho naštvaný výraz v Railyho tváři.
"Vysvětlení...."
"No... prostě si Judita nevšimla, že jsem tam byl první."
"aha.. promiň. Dělal jsem ukvapený závěr."
"Odpouštím ti." řekl Buji a přitáhl si snoubence do náruče.
"Tak sem jsi si to zase vyžehlil." oddychl si Rayly .
"Jo jo. Přesně tak." zašlebil se a hupsl si na postel vedle Raylyho.
"jo... proč jsem neměl říkat slovo Judita?"
"no... víš.... prostě ještě než mě unesli a prodali tobě jako otroka, tak jsem měl matku. nevlastní matku. Byla na mě hodně zlá."
"To je všechno?"
"Nechci ti lhát. Prosím, nevyzvídej."
"Chci znátz tvou minulost."
"Fajn. Začnu tedy od začátku. ber to jako pohádku na dobrou noc."
"Dobře."
"Narodil jsem se ve francii. matka přim porodu zemřela a otec už měl dobrých pár let milenku, kterou si hned po matčině smrti vzal."
"Já bych ho zabil."
"A co myslíš že jsem udělal já?"
"Cože?! Buji.... nemyslíš to vážně že ne."
"Počkej, poslouchej. Jo zmínil jsem se že si ji vzal na jejím pohřbu?" zeptal se a když viděl Raylyho udivený pohled dál povídal "ne? tak už to víš. Ta ženská se jmenovala Judita. Nechala mě dat do speciální francouzské školy, kde mě měli vést k poslušnosti, zodpovědnosti a moudrosti. Byla to vážně hodně přísná výchova. Pokud jsi nechtěl poslouchat, dali ti speciální úkol jako například v zimě přeplavat řeku, nebo šest ran bičem. Když otec jel na služební cestu, Judita si do domu vodila milence. Musel jsem je obsluhovat. kolikrát jsem jí sloužil místo židličky. Nebo jsem si musel kleknout a položit se na všechny čtyři aby si na mě mohla položit nohy a dívat se na televizi. Otec ji v tomto ještě ke všemu podporoval. Rozhodl jsem se zesílit a už nebýt jejich poskokem. Trvalo mi léta, než jsem se dopracoval k postavě, kterou mám teď. Jednoho dne jsem začal odporovat. Otec mě začal mlátit, ale já jsem stál jako přibitý a díval se na něj s opovržením. Ani nevíš, jaký to byl krásný pocit. Vidět tu hrůzu v jeho očích když jsem se mu chystal ufiknout přirození.... rayly... ty se nějak třepeš. Jsi v pořádku?"
"nešahej na mě!"
"Co to do tebe vjelo?"
"Masochysto!" plakal Rayly.
"C..co? Nikomu jsem jinak neublížil... kromě otce a Judity. Pochop mě."
"J..já. nevím co si o tobě mám myslet." řekl a vyběhl ven z pokoje.


Jednorázovky

5. prosince 2010 v 9:30 Od Kuroi
- příběh o dvou bratrech (Erik x Daniel). Tato jednorázovka má dva konce (obyčejný a zajímavý xDDD). Snad se vám bude líbit ;)

- no být váma tak tuhle povídku ani nečtu páč je to jedna z mých prvních a řekněme, není až tak dobrá jak jsem si ji představovala a musím ještě podotknout, že jsem v tu chvíli měla trochu vražednou náladu...proto balada.

Kdess24

4. prosince 2010 v 16:26 Když blog změní image...
Tak a máme tu 24. dessing s názvem horoscop 3

Spokojenost: Kuroi: 400%
                      Mika:  430%

Náhled:
xcg

Třídění SB!!!!!!!

4. prosince 2010 v 15:02 | Mika, Kuroi |  RUBISH, aneb co se jinam nevlezlo
Takže, máme tu zase třídění. Jelikož sem většina našich SBeček nechodí nebo chodí a nenechává žádné komentáře, je tohle jediná možnost. Dobře, takže jestli chcete zůstat našimi SB, vyplňte toto:

1)Přezdívka, jméno
2)Adresa blogu
3)Proč chcete zůstat našimi SB
4)Co chcete na diplom (za to, že jste se zapsali)


Trápení

4. prosince 2010 v 12:57
"Dobrý den pane Nasumi. Váš stůl je už připraven." uvítala ho číšnice.
"Děkuji." řekl a táhl mě nahoru po schodech.
"Víš že tato restaurace skrývá mnoho tajemství?" zeptal se mě nezvykle tiše, až mi z toho šel mráz po zádech.
"jaké?"
"Uvidíš." řekl a najednou jsem stál v překrásném pokoji.
"Wow. Nevěděl jsem, že je tu možnost i přespat." ten pokoj byl vážně úžasný. Všude samé křišťálové lustry, kožené sedačky, perské koberce... co by se asi stalo, kdybych na něj vylil tu kávu? Moment... kávu? Ani nevím, jak, ale octl jsem se na pohovce a před sebou na skleněném stole jsem měl rozpustný kafe. S tázavým dotazem jsem se podíval na Adriana.
"Abys byl dýl vzhůru." Ou.... tak to bude dlouhá noc. 
"Cheš něco k jídlu?" zeptal se mě a začal se hrabat v ledničce.
"Wow. To je v ceně i plná lednička?"
"Ne. Já tu bydlím. Tento podnik mi patří." usmál se na mě. Takže zazobanej blbec. No tak to sem si teda dal.
"Co se tak divně koukáš?"
"Já? Nic."
"Ale no tak. Co se děje?" pošeptal mi do ouška a tršku mě do něj kousl. Chovám se jako cudná pana.Co to se mnou sakra je?!
"Jdem se najíst." stáhnul se. Snažil jsem se něco vyčíst z jeho tváře, ale bylo to marné.
"vzal mě za ramena a sešly jsme dolů. Vedl mě až úplně dozadu. odkryl závěs, který skrýval velký stůl. posadil mě a usedl si naproti. Pousmál se a kývnul na obsluhu. Číšnice nám přinesly  nějakou specialitu, nevím co to bylo, ale chutnalo to skvěle.
"Chutná?" zeptal se mě a s úsměvem na tváři mě pozoroval. Cítil jsem se trapně.
"Je to vynikající." 
"Počkej."
"Co? Co je?" přiblížil se ke mě tak, že se naše ústa skoro dotýkala a slízl mi z koutku rýži. Zčervenal jsem. Trochu jsem váhal, ale nakonec jsem mu dal pusu. Už už jsem se chystal odtrhnout se, ale nedovolil mi to. Přitiskl si mě k sobě a začal mě líbat. Bylo to tak vášnivé a romantické... nemohl jsem odolat a připojil se do jeho malé hry. Zajel jsem mu rukou do vlasů a vychutnával si každý jeho polibek. Zajel mi rukou pod košili a hladil mě po bříšku. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli oba nazí a začal do mě vnikat prstem. lekl jsem se.
"Ššš... uvolni se. Bude se ti to líbit neboj." konejšil mě a já se uvolnil. POmalu začal prsty přidávat a nakonec je nahradil něčím úplně jiným. Doslova mi to vyrazilo dech. Nejdříve ta ostrá bolest.... a pak jsem si uvědomoval, že se mi to líbí. Bylo to úžasné. Celou místností procházely vzrušené steny a pak výkřik nás dvou v současném vyvrcholení. Leželi jsme na zemi vedle sebe a vydýchávali právě doznívající orgasmus.
"Byl jsi skvělí." zašeptal a přitiskl si mě k sobě. 
"Ještě že je tato místnost zvukotěsná." uchychtil jsem se při představě, jak by asi reagovali lidé na tyto zvuky.
"Kdo říkal?" zeptal se mě s rebelským úsměvem.
"huh? áááá! Vraždíííím!" vřískal jsem, zatím co Adrian chytl záchvat smíchu.
"Obleč se zlato." políbil mě na tvář a dal mi polibek na tvář. Poslechl jsem a za chvíli jsem se vezl opět v autě. Vystoupil jsem přesně na tom místě, kde mě nabral ještě v jeho obleku, který jsem si měl nechat a s mým oblečením v ruce.
"pa zlato." rozloučil se se mnou a odjel.
"Jé podívejte! Lu!" zakřičely holky, které jsem znal. Mezi nimi byla i Leslie, která ke mě okamžitě přiběhla. zvědavě si mě prohlídla a začala se smát.
"Lu... ty ale vypadáš. Kdo tě nabral. nějaká právnička?"
"Ne. Majitel jedné luxusní restaurace v centru města. Víš kde ne? Jak jsme ,když jsme byli malý, sedávali na zábradlí a dívali se přes sklo dovnitř."
"Cože? Muž?! Bohatý?! Fíííha. A kolik ti zaplatil."
"..." sakra! Já jsem ale blbec! Ani jsem si to neuvědomil! Nervózně jsem začal přešlapovat a dal ruky do kapes.
"Si děláš srandu ne?!" vykulila na mě oči. Najednou jsem v kapse něco nahmatal. Papírky. Spoustu papírků. Podívám se a ony to byly peníze. A ne zrovna málo. 
"No tak nejdřív mi dal oblek, pak jsme jedli, pak jsme to dělali a pak mě zase odvezl zpátky, což by jiný neudělal, takže..." vytáhl jsem z kapsy peníze. Lesliiny oči se zvětšily do nadpozemských rozměrů.
"Ty vole... pojď. Půjdeme si něka sednout a ty mi to povyprávíš."
"C..co?" už mě vlekla nedaleko dálnice k rybníčku. Sedli jsme si na lavečku.
"No tak povídej. Jaký to bylo?"
"Nebudu ti to říkat..."
"Dělej!"
"Ok ok jenom klid! takže... 1. ví jak se jmenuju."
"Cože?!"
"Neboj se! Řekl jsem mu jinačí, ale poznal že lžu a byl srašně zklamaný takže jsem mu řekl, že se jmenuju Lusian."
"Lu! ty si ale blbec!"
"Přestaň nebo ti nic neřeknu!"
"Dobře, tak povídej dál."
"Jeli jsme k němu do restaurace. Bydlí hned nad ní v druhém patře."
"On tě vzal do jeho domu?"
"Jo. Vlastně... mega velkého bytu. Chvilku jsme tam byli a pak jsme šli dolů do VIP místnosti, kde jsme začali jíst a pak jsme se začali milovat."
"A jak?"
"Jak to myslíš? To ti mám popisovat detailně?"
"Noo."
"Tak na to rovnou zapoměň"
"Lu! Lusiánku! já nejsem kluk. nevím jaké to je tak mi to řekni."
"No... docela mě vyděsilo když mi strčil prsty do řiti." Lesli za zakuckala, až měla v očích slzy. nevím jestli zděšením nebo smíchem. 
"Proč?"
"Nemám tušení. Možná proto, aby mě připravil, páč když mi ho tam strčil, tak to příšerně bolelo."
"Chudáčku. A jakej byl?"
"Nevím. Připadá mi takovej, otevřenej a zároven uzavřenej."
"Jak to myslíš?"
"No řekl mi kde bydlí, jeho jméno, vzal mě do jeho bytu, ale nechtěl mi říct kam jedem, dokonce mě i srašil."
"Ví že má navrh." konstatovala Leslie.
"Možná."
"A byl aspoň hezký?"
"Byl nádherný."
"No a co bylo teda dál."
"pak až jsme se udělali, tak jsme si lehli vedle sebe a tulili jsme se."
"Fakt? Většina chlapů se hned obleče, zaplatí a řekne abych už šla."
"Hm. Půjdeme už? je mi zima."
"Dobře. Já se na to asi taky dneska vykváknu." řekla a oba jsme šli do našeho společného bytu.

Druhý den jsem zase stál na svém místě a čekal až někdo zastaví. V tom jsem spatřil ono to známé černé auto. Naznačil jsem Leslie, aby přestala mluvit a zvědavě jsem hleděl na auto.
"Aha. Jo to bude beztak pro mě. Dík žes mě upozornil." řekla a začala se upravovat. Auto před námi zastavilo a otevřelo se okýnko.
"Ahojky." usmála se na něj svůdně Leslie.
"Ahoj. Lu nastup si." zavolal na mě. Leslie se jenom nechápavě dívala, jak mizím v autě a jak jí mávám. Tak tohle byl pro ni trapas.
"Jak se máš?" zeptal se mě Adrian.
"Dobře a ty?"
"Teď už je mi líp." usmál se na mě. "co jsi dělal zbytek dne?"
"Byl se sestrou."
"ty máš sestru?" zeptal se zvědavě. Sakra! To jsem neměl říkat!"
"No... vlastně jo. Ta co stála vedle mě."
"Říkal jsem si že je ti podobná. taky mám sestru. Ale o hodně mladší. je jí šest."
"Vážně? Takový malý prtě." usmál jsem se.
"Jo... má rakovinu."
"Eh... promiň. To je mi líto. Opravdu." pohladil jsem ho po rameni a pak ho objal.
"To nevadí. Už jsem se s tím smířil." řekl a zaparkoval před zábavným parkem.
"To nemyslíš vážně že ne?"
"Ale myslím. Dělá mi dobře když se ke mě tiskneš." řekl. tak to je teda dobrý. Podíval jsem se na něj nasupeným pohledem. Usmál se a vystoupil. Navštívili jsme dům hrůzy, ruské kolo, autíčka a spourtu jiných atrakcí. Nakonec jsme navštívyli místnost s nápisem  WC muži a strávili tam dobrou půlhodinku. Pak jsme jeli zpátky. 
Další dav měsíce se tohle opakovalo s výjimkou toho, že jsme pokaždé navštívili jiné místo. Jednoho dne ale... nepřijel. Čekal jsem na něj, ale on nikde. takto jsem strávil další týden. Lesli o mě měla velkou starost. Člověk si ani nemusel moc domýšlet, aby poznal, že jsem se do něj zamiloval.


Takhle to dopadá, když Mika najde dva obrázky a líbí se jí xD

1. prosince 2010 v 21:34 | Mika
Už jsem si dlouho nehrála, co? No jo, musím říct, že tenhle obrázek se mi líbí a doufám, že se líbí i vám ;)