Přišel čas

27. července 2010 v 11:25
Sešel jsem dolů ze schodu a viděl Kristiána, jak nám chystá oběd. "Zdarec lidi." řekl jsem a zkácel se do křesla.
"Neviděli jste někde Lukáše?" zvedl oči Louie od novin.
"Nevím, ale když jsem se zbudil, tak už tu nebyl." řekl Kristián.
"V kolik jsi vstával?" zeptal jsem se. "Timi!" zavola jsem když mě nevnímal.
"Co?"
"Timone, vnímej mě aspoň někdy. V kolik jsi vstával."
"Okolo šesté. A teď mě neruš nebo ti to připílím."
"Ty vrahu! Vstávat tak brzo?!" zhrozil se Paul a usedl ke stolu do křesla hned vedle mě.
"Co na sebe tak pokukujete?" zeptal se podezíravě Louie.
"Co?" odtrhl jsem pohled od Paula.
"Cože?!" vykulil oči Tim, když mu to docvaklo.
"Nemyslíš to vážně, že ne?" obrátil se Louie na Paula.
"Neboj. Něco mi slíbil." řekl a mrkl na mě.
"Vy jste gayové?!" vyhrkl ze sebe Tim.
"Jo." Přisvědčil jsem a podíval se na Paula.
"NO přesněji řečeno, já jsem bisexuál."
"Upřímně…neklapne vám to." Řekl Louie jako by nic, napil se čaje a dál si četl časopis. Jako by si myslel, že nevidíme jeho vztek.
"Vsaď boty že jo."
"Pche. Klidně." Odfrkl si.
"Miluju tě." Řekl mi Paul a políbil mě. Pohladil jsem ho po stehně a pustil ho, aby mohl uklidit hrnky ze stolu. Než jsem se nadál, Louie táhl Paula pryč. Já se z toho žárlivého cvoka snad vážně zblázním. Neváhal jsem a vyrazil za ním.
"Já Denyho znám. Podvede tě!" varoval ho.
"Věřím mu." Řekl klidně Paul a okusoval si nehty.
"Cože?! On je bezkonkurenční ďábel! Chová se jak největší pasák!"
"Jo. To vím."
"Aha. Jsi blázen. Věř mi. Deny by to dělal i s veverkou, kdyby neměl to srdce a nechtěl ji roztrhat.
"Cože?" rozesmál se Paul.
"Jasně že jo."
"Ne! Nezklamal by mě! Miluje mě a já ho taky."
"jo. To mi taky říkal."
"Vážně?" znervózněl. Toto už jsem nerozdýchal.
"Do prdele přestaň žárlit! Nestrkej pořád ten tvůj zvědavý nos do mýho života. Ani Paulova." Rozzuřil jsem se. Louie ztratil řeč a tak jsem měl čas odtáhnout Paula do pokoje. Posadil jsem ho na židli a sám si kecl na postel. Složil jsem hlavu do dlaní a mezi prsty viděl Paulův zvědavý obličej.
"Poslyš… to co říkal, byla pravda.."
"Ty hajzle!"
"Ale dřív!"
"Aha."
"Teď je to jiné…"
"Vážně?"
"Přísahám. Miluju tě!"
"Polib mě." Přikázal mi a tak jsem to udělal.
"Víc!"
"Ne! Až večer." Řekl jsem mu a odešel dolů. Když jsem si sundával z věšáku sofčelku, zaslechl jsem Tima od plotny, jak říkal něco o tom, že on a Lukáš jsou jediní normální lidi v tomhle baráku. Otevřel jsem dveře a šel na druhý konec města. Musel jsem si pročistit hlavu. Bylo toho na mě prostě moc. Jezdil jsem tramvají až na konečnou a pak zpátky. Cestou jsem pozoroval krajinu a přemýšlel o různých věcech. Jedna z nich byla…. Proč se sakra Louie plete do mýho života?! On ví, že u mě teď klesl až úplně na dno. Už nikdy se k němu nebudu chovat jako před tím. Se zvědavostí jsem se podíval na nádražní hodiny. To už je devět hodin večer?! Vždyť jsem nastupoval okolo jedné hodiny. To už musí být jízdenka dávno prošlá. Do prdele… revizor. Lehl jsem si na sem a proplazil se až ke dveřím. Loučili se se mnou udivené a rozesmáté pohledy lidí, kteří mě zahlédli, nebo jsem je podlézal. Zavřeli se dveře a já jen sledoval revizora, jak bouchá na sklo a volá něco v tom smyslu.."Stůj! No šak počkej příště!"
Ušel jsem cestou domů pěknou štreku, ale bylo mi to jedno. Už vidím, jak se na mě bude Paul zvědavě dívat. Paul? Ach, ano Paul. Musím přiznat, že se nemůžu dočkat, až ho konečně uvidím. To mě celkem napružilo a zbývající kilometr jsem doběhl. Celý udýchaný jsem strkal klíč do zámku, když v tom mi Kristián otevřel. Něco bylo divné. Měl celý uslzený obličej a opravdu smutný výraz, který ještě víc zveličovaly jeho zarudlé oči.
"Co se ti pro boha stalo?"
"Dozvíš se, neboj." Ujistil mě a vtáhl dovnitř. Kluci seděli vedle v místnosti v kruhu a brečeli. Kristián asi nejvíc.
"Lukáš se ještě nevrátil?" zeptal jsem se když jsem je viděl. Spustili ještě víc.
"C…co je? Začínáte mi nahánět hrůzu."
"Pojď sem lásko." Ukázal Paul na křeslo vedle sebe. Zvědavě jsem na něj usedl a díval jsem se mu zpříma do jeho zaslzených očích. Utřel mu palcem jednu slzu a pohladil ho.
"Tak co se děje?"
"Víš… Lukáš. No Lukáš. Znáš ho."
"Znám."
"Určitě víš že dřív koná než přemýšlí."
"Co ti udělal?!" stoupl jsem si.
"Sedni si, prosím." Naléhal. "víš… našel si takové krásné místo u kolejí, dal si tam křížek a čekal na vlak." Odmlčel se a já to pochopil.
"Jak to mohl udělat?!" vhrkly mi slzy do očí. Měl jsem na něj vztek. " To už ho nikdy neuvidím?" zeptal jsem se s nadějí.
"O to nejde. Ale kdo teď bude chystat pohřeb?" řekl Louie a my všichni ho probodli nenávistným pohledem.
"Musíme to říct jeho rodičům." Rozhodl jsem.
"Ale oni se ho vzdali!" namítl Tim.
"Mě taky! Ale kdyby se mi něco stalo, zhroutili by se!" křičel jsem.
"To je pravda. Měli Lukáše rádi. Ale jak začal pít…"
"No jo. Puberťák." Nechápu jak jsem v takové chvíli mohl něco takového říct.
"Vstávejte lenoši! Jede se do Ostravy! Musíme jim to říct osobně."
"A nemyslíš že za jeho smrt nám budou pokládat vinu?" zeptal se mě Paul.
"To mě taky napadalo…" přiznal jsem se "ale musíme to překousnout. Tak mě napadlo… nemáte ještě zbytek oběda? Od rána jsem nejedl." Nahodili nechápavý výraz a pak se trochu pousmáli.Lukáš by určitě nechtěl, abychom pro něj brečeli. Tím jsem si byl jistý.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama